Deníček věrného Stoupy Seka z TDS “50”

Konečně někdo kdo píše referáty dobrovolně!

Rozklikni pro celý text….

Dnes jsem započal výpravu na jubilejní 50. zájezd cestovní kanceláře Ziktur. Této slavnostní akce, se krom mě účastní samozřejmě také samotný majitel cestovky zvaný ZIKI nebo též vůdce (dále jen vůdce). Dále….dál už nikdo. Nezúčastnění ztratili čest. No nic. Nyní k této výpravě.

Předně musím říct, že jsme akci vzali dosti dobrodružně. Nevěděli jsme kam jedeme, kdy tam budeme, ani co tam budeme. Nutno také zmínit vůdcovu tradiční nedochvilnost, kdy jsme z plánovaného výjezdu v 8:00 nakonec vyrazili v 9:30 z Dlouhých Mostů, kde nás mimo vůdce ještě zdržoval hovnocuc. (poznámka vůdce: zdržela mě práce, kde jsem ani neměl být) Nutno také zmínit, že mě tentokrát překvapilo množství vůdcova vybavení. Mimo jiné mi na zadní sedadla nacpal ještě matraci. Po zamačkání všech věcí pomocí dveří do interiéru vozu jsme konečně vyrazili ku Praze.

Cesta až do první zastávky na protažení nohou probíhala bez komplikací a v poklidném duchu. Jen mi zde dovolte malou poznámku, že jsem se zde optal vůdce, zda by nebylo moudré natankovat palivo za Mnichovem, kde bylo stejně drahé jako u nás. Vůdce mne ujistil, že v Rakousku bude palivo jistě levnější a tak jsme pokračovali bez tankování. První zastávkou byly lázně Telc. Ano, fanoušci Big Bena tuší správně. Ty Lázně Telc, kde se vraždí a vše vyšetří jen mamutí Ben a jeho všetečná matka.

Po malé procházce jsme pokračovali směr Rakousko. A pak se to stalo. Ceny paliva v Rakousku byly velice vykořisťující a přesáhly hranici 2 EU ta litr. Chvíli jsem nevěděl, co jsou litry a co je cena. Výsledek tankování nás velice nepotěšil. Vůdce demokraticky zvolil svou 1/2 většinou za dnešní cíl velmi dobře hodnocený kemp v jednom Alpském údolí Oetztal. Kde jsme rozbili náš první tábor. 2 vteřiny po-té, co jsme postavili stan, začalo pršet. Po vůdcově kritice mého vybavení a neznalosti jeho jídelních návyků, když jsem mu nabízel jídlo z mých zásob, jsme se uložili ke spánku.


V noci jsem se často budil a to hned z několika důvodů. Nejdříve začaly klapat na náš přístřešek a později prudce bubnovat kapky deště. Mezitím i po zbytek noci jsem se převaloval, protože mne tlačila ramena. Zřejmě jsem zvolil špatné dofouknutí matrace. A v neposlední řadě to bylo neustálé bušení vůdcových pěstí do mé matrace, kvůli údajnému chrápání (důkaz místo slibů: Sek chrape ), na jehož možný výskyt jsem vzhledem k ucpaným dutinám mého dýchacího systému předem upozorňoval. Pak stojí možná za zmínku výstřely z děl a bití kostelních zvonů. Probudil jsem se první a rozhodl se pro ranní očistu.

Všude bylo dosti mokro a nás stan nebyl samozřejmě výjimkou. Musím zde také vyzdvihnout úroveň sociálních zařízení tohoto kempu. Ze sprchy se mi ani nechtělo ven a říkal jsem si, že přesně takovou sprchu bych chtěl jednou doma. Vůdcovi rozkazy a plány byly jasné. Vyčkat až ustane déšť, který neustále sledoval na radaru během naší snídaně a popíjení uvařeného čaje ve stanové předsíni. Dále pak zabalit mokrý stan a vypadnout, než začne znovu pršet. Vůdce se chopil skládání věcí do auta, což dopadlo z mého pohledu jednou velkou katastrofou a tak jsem musel vše znovu přerovnat, což byla první situace, kdy mne toho dne nasral. Nakonec jsme nešťastně pohodili promočený stan na zadní roletku, což jsem neměl dopustit, ale co už.

Pokračovali jsme průsmykem (Timmelsjoch) směrem na Merano. Z časových důvodů nebylo možno provést menší výlet k vodopádu a vysutému mostu. Ušli jsme sice kousek a užívali si momentu krásného počasí avšak po té nás zastavilo nejen počasí, ale také krávy, k nimž jsme museli vlézt do ohrady a jichž se vůdce bál, jelikož zahlížely dosti nepřátelsky. Obzvlášť ve chvíli, kdy před ní vůdce mával svým zájezdovým praporem se slovy “seku vyfoť mě s těmi struky”. Když jsme prchaly z ohrady nazpět k vozu zastihl náš již lehký (později silný) déšť. Lehce mokří jsme sedli do auta a pokračovali až k vrcholu průsmyku. Zde byly výhledy i silnice parádní. Nahoře jsme pořídili několik fotek a překročili státní hranici Itálie, kam se opět sjíždělo ještě šílenější silnicí až dolů do Merana. Vůdce zde nařídil krátkou prohlídku města, které se mu jevilo jako zajímavé. Nutno uznat, že měl tentokrát pravdu. Prošli jsme část města a navštívili nádherný kostel (který nebyl symetrický v ose Y).

Další cíl měl být již kemp ve Švýcarsku u městečka Mořice (Sek nezná mapu). Cestou náš vůz překonal další stoupání a průsmyky a my se s kocháním po celém dni konečně dostali do vytouženého kempu. Jaký by to byl jednoduchý závěr dne, kdyby tu nebyly opět špatné zpráv, z kterými vůdce přišel. Nejdříve nebylo tak jednoduché sehnat místo v kempu, kam nás vůdce nasměroval. Když už jsme našli parádní místo a já začal stavět a sušit náš mokrý stan, přišel vůdce s oněmi špatnými zprávami. Toto místo je rezervované od zítra a kemp si mohou na dvě noci dovolit pouze buržoazní kapitalista. Což mě samozřejmě vyvedlo z míry i z klidu. Představa, že opět nebudeme stabilně ubytováni a já zase budu muset balit a rozbalovat naše krámy mě značně iritovala. Takže plán na zítra je opět jasný. Sbalit a vypadnout jinam. Nyní je čas do sprchy a jít na kutě. Tak zase zítra.

Poznámka: Zápis z tohoto dne byl třeba obnovit ze souboru na m-sata disku, který byl v notebooku, jež sek rozšlápl 😛


Ráno nás přivítaly paprsky slunce. Vůdce vstal téměř hned po mě. Jelikož jsme nocovali na ilegálním místě zněl vůdcův plán jasně: “ráno se rychle sbalit a vypadnout”. V klidu jsme ještě posnídali a pak zabalili všechny věci. Stan mezitím stihl také proschnout od ranní rosy. Zespodu byl však stále mokrý a tak jsme ho nechali ležet napospas slunečním paprskům a šli se ještě podívat dolů k řece. Po procházce a dobaleni stanu jsme konečně vypadli a naplnili tak vůdcův první příkaz toho dne. Nikoliv však na výlet, který začínal co by kamenem dohodil od našeho nocležiště, ale do jiného kempu, který měl lépe vyhovovat našemu rozpočtu i potřebám. Nebylo to zrovna kousek, ale dostali jsme přesně to, co jsme hledali. Opět jsme postavili stan, vyložili vše nepotřebné a konečně jsme se připojili na internet. Mohli jsme tak základnám ohlásit naší polohu a hlavně doplánovat dnešní den.

Vůdce se rozhodl udělat mi radost a vymyslel výlet, který zahrnoval jízdu úzkokolejkou. Byla to paráda. A ještě větším překvapením byla nádherná cílová stanice. O takovém místě přesně pějí pěvci písně. Nádherná krajina a pohledy. Počasí bylo nádherné – nebe bez mráčku, výhled daleký a slunce plné síle doprovázen chladivým větrem Vydali jsme se stoupáním na zpáteční cestu. Již teď jsme věděli, že je výroční 50. Zájezd plně naplněn. Nacházeli jsme se ve výšce 2100 m.n. Stoupání se pro mě postupně stala muky. Slunce a můj výkon mi společně škvařili tuk. Vůdce nařídil delší trasu. Cesta byla strmá, kyslíku ubývalo a můj dech a tep zrychlovaly. Cestou jsem potkával staré lidi. S obdivem jsem je zadýchání zdravil a nechápal jsem, jak se sem sakra dostali. Konečně jsem se doškrábal na vrcholný bod naší výpravy. Vůdce zde na mne již čekal. Po krátké pauze. Jsme opět začali klesat. Cesta utíkala již příjemně nehostinnými místy plného kamenů a lučního kvítí. Dále jsme obcházeli velkou přehradu na jejímž druhém břehu kličkovala trať, po které jsme přijeli a kterou jsme po zbytek cesty následovali. Velkou úlevou bylo, když nás vesta nakonec zavedla do nádherného horského lesa, kde dále klesala podél horské říčky. Říčka si vymlela své koryto hrubými skalami a padala přes ně v podobě nádherných vodopádu.

Na konci této cesty na nás čekal již náš vůz. Byl to vskutku krásný výlet. Vrátili jsme se do našeho nového tábořiště. Panoval zde klid. Naši sousedé zde připravovali, dle rozlé vůně, chutné večeře. Bohužel náš nízký rozpočet nám dovolil pouze drze přičichnout a ohřát skromné konzervy. Po zkažení chutí a provedení večerní hygieny jsme ulehli do našeho skromného příbytku. Za hlavou nám hučely vlaky a u nohou zvonily zvonky, houpající se kdesi na kravích obojcích. Chvilkové pochybnosti se však rozplynuli a nic byla nakonec klidná, i když chladná. Chlad bylo to jediné, co mě snad budilo. Vůdce už byl smířen s mým chrápáním a tak mě při něm již nadále nerušil. 


Nejen mě, ale ani vůdci se nechtělo vstávat do chladného rána. Tiskl jsem únavné oči a bořil se do spacáku, když tu jsem uslyšel, jak se rozjely zipy. Ne nebylo to přepadení, byl to prchající vůdce ze stanu. Ani on přírodě neporučí. Při návratu oznámil, že venku je tepleji než uvnitř, což se při naší sestavě mohlo zdáti leckomu těžko uvěřitelné. To mě přemluvilo také opustit spacák.

Po všech ranních potřebách a skromné snídani jsme sedli do vozu a vyrazili k vůdci opěvovanému ledovci. Ten den bylo neuvěřitelné horko. Cestu jsme započali na našem oblíbeném parkovišti (stejném jako včera) kolem pravého poledne. Netrvalo dlouho a byl jsem opět durch. Pomalu jsme stoupali údolím, jehož úbočí byla plná skal a sutě. Stromy pomalu řídily a ubývaly a jejich místa vyplňovalo stále více kameni a balvanů. Vůdce nadšeně obdivoval každou z informačních tabulí, trčící na místě, kde se nacházel ledovec v daném roce. Smutně komentoval jeho tání a pln napětí pozoroval obzor, jakoby mu měl přijít ledovec každou chvíli naproti. Nakonec se dočkal. Shledání s ledovcem však nebylo veselé. Jediné, co tu na konci cesty po něm zbylo byly holé skály a špinavé kusy ledu. Tál někde vysoko nad námi a stékal v mohutných proudech k našim nohám. Pojedli jsme nově nakoupené jídlo u tohoto pomníku, kdysi mocného ledovce, udělali pár fotek a vydali se stejnou cestou zpět k vozu. Toto samozřejmě není konec tohoto dne.

To byla jen taková vycházka, která se již nestihla včera. A tak vůdce nasměroval nás vůz do Svaté Mořice (poznámka vůdce: Sek neví, že svatý Mořic je mužské jméno) a ještě dál! Tentokrát byla na řadě procházka k jezerům. K naší úlevě a snad i radosti zde bylo parkování zadarmo a navíc ve stínu  Přešli jsme obří (prázdnou) hráz a zapadli do lesa. Zde bylo příjemně, dokud cesta nezačala stoupat, má záda močit a mě plíce lapat po dechu. Cesta byla příkrá, ale pěkná. Konečně se zjevilo malé lesní jezírko. To je to spodní, přiznal mi vůdce a pln škodolibého smíchu mi ukazoval množství vrstevnic k druhému jezírku. Slunce v místech, kde nebyly stromy bylo spalující. Naše hrdla každou chvíli vysychala a mi plní potu a horka stoupali krásnou lesní pěšinkou k druhému jezeru. Zde jsme byli chvíli ve-při, z které strany jezero obejdeme. Vůdce rozhodl a vybral (dobře). Na druhé straně vyhlížela příjemná hospoda. Ale náš chudý český přístup nás donutil jí raději minout a pokračovat zpět k vozu po zpevněné cestě. Byl to opět podařený den, jehož závěr byl shodný s tím předešlým. Zítra nás čeká poslední výletový den. Vůdce slibuje opět vlak a také lanovku a mnoho kilometrů. Bůh mě chraň!


Ráno jsem se probudil se špetkou nervozity. První, co jsem zkontroloval byl čas, protože vůdce co nejpřísněji stanovil čas odjezdu vlaku z 20 km vzdáleného nádraží na 10:00. Naštěstí bylo teprve 7:50. Nebyl vhodný čas vyrušovat vůdce z jeho zasloužilého spánku, neboť jsem věděl, že jsem ho rušil již v noci svým opovážlivým chrápáním, což mi oplácel opět bouřlivým bušením do matrace. Dokonce mi jako důkaz později předložil audio nahrávku mé opovážlivosti, ale to už zbytečně odbočujeme.

Vstal jsem a provedl ranní hygienu a dal jsem vařit vodu na vůdcův ranní čaj. Vůdce se přidal nedlouho po-té. Společně jsme posnídali a lehce probrali dnešní plán. Vlekl jsem s sebou z domova flašku na přípitek jubilejního zájezdu. S tímto jsem však u vůdce neobstál a pohrdavě nechal koupit malou lahvičku nějakého místního patoku (kvalitního bílého vína z kantonu Valais). Také jsem mu navrhl vyjet na nádraží o něco dříve a doložil mou zkušenost, že je lepší vyrazit dřív a připravit vše v klidu než řešit čas na vteřinu. Ale i tímto mým nápadem opovrhl a poučil mne, že cesta zabere okolo 20 minut a stačí vyrazit v 9:30. Jeho slova mne uklidnila a došel jsem si tedy v klidu na toaletu. Po mém návratu bušil vůdce do hodinek, že je čas odjezdu. Kvapně jsem popadl věci a pod tíhou vůdcových rychlých příkazů jsem začal zmateně zjišťovat, že mnohé nemám ještě připraveno. (dodatek: celé je to tudíž Sekova chyba) Minuty letěly, čas byl neúprosný! Panika začala, když jsem nemohl najít brýle, o kterých jsem věděl z předchozích dní, že bez nich to bude velký špatný. Marná snaha, brýle se nenašly. Smířil jsem se se vším, co jsem neměl, jako třeba ještě ochranu kůže proti radiaci v podobě vůdcova opalovacího krému o síle 50. Bylo 9:40. Hnal jsem vozidlo po místních komunikacích, co to jen šlo. Po příjezdu na nádraží to vypadalo hodně těsně, ale stále nadějně. A pak se to stalo! Vůdce začal zmateně pobíhat a hledat automat na parkovné. Zahlédl jsem skupinku Italů naštvaně bušící do čeho si podobného. Abychom i my takto museli automat přemlouvat, pomyslel jsem si a směřoval vůdce oným směrem. Bez internetu, bez dostatku drobných jsme se odevzdali myšlence, že vlak každou vteřinou odjede. A přesně to se také stalo. Vůdce znechuceně pronesl, že tu nyní musíme vyčkat na další, který jede až za hodinu, což znamená o hodinu méně na náš výlet! A poté šel rozměnit drobné, abychom nakrmili místní nenažraný automat na parkování. Pak už bylo vše konečně v klidu a na pohodu.

Hodina čekání uběhla celkem svižně a my se nakonec dočkali příjezdu našeho (dalšího) vlaku. Ten byl kupodivu (a také ku radosti) prázdný. Cesta do Svatého Mořice, což byla konečná stanice naše i vlaku, k mé nelibosti byla také hned za námi. Čekala nás 6 km dlouhá trasa k lanovce. Slunce bylo silné, jako náš hlad a tak vůdce brzy nařídil pojíst ve stínu. K lanovce jsme dorazili po poledni. Mé obavy se začaly stávat skutečností. Lanovka! Ale vzhledem k mé statečnosti jsem i tuto překážku, za vůdcova neustálého chichotání, překonal. Ze spodních 30°C nás nahoře ve výšce 2800 m.n.m. čekalo pouhých 13°C. To byla úleva. A spolu s tím i nádherné, ničím nerušené  výhledy. “Ještě však nejsme nahoře! ” zabořil vůdce prst do své mapy. Cesta na vrchol již však nevypadala nebezpečně. Čekalo nás pouhých 100 m převýšení, což bylo mnohem lepší a méně tíživé, než, když jsme šli tam dole v tom vedru. Cestou jsme se prohrábli ve sněhu a udělali pro pana H2 sněhuláka spolu s několika dalšími fotkami. Zanedlouho jsme konečně dorazili na ono svaté místo. Zde si přál být vůdce zvěčněn se svým praporem a po-té nařídil přípitek na tento slavnostní zájezd pomocí mých chudobných plechových hrnků a jeho draze zakoupeného patoku z místní sámošky (kvalitního vzorku vína kurva!). Po konci obřadu a lehkého rozjímání jsme se vydali na nejdelší klesání mého života.

Cesta se klikatila, objevovala a zase mizela, jako by jí před námi někdo maloval a za námi zase gumoval. Překračovali jsme potoky s lávkami. Bylo to opět dosti záživné, dokud se vůdce nerozhodl, upravit trasu o pohled na jezero v údolí pod námi. Znamenalo to malou zacházku z trasy a zase zpět. “Slabí, zde mohou počkat” poznamenal a zanedlouho zmizel za horizontem. Kousl jsem se a jako vždy vůdce následoval. Cesta zde byla plna dobrodružství a krásných pohledů. Šel jsem jí v poklidu. Vůdce nebyl na dohled, jen cesta na prudkém úbočí plné lučních květů, skal, kamení, občas přerušená zurčícím potůčkem z tajících ledů nade mnou. Jedinou společností mi byly svišti o kterých vůdce tvrdil, že pokud zde padnu, tak mě sežerou ještě zaživa. S vůdcem jsem se nakonec zase shledal, ale to už jsem byl rozezlen jeho nerozumnou dychtivostí spatřit jezero. Měl štěstí. Bylo možno jej nakonec skutečně vidět. Pěkné. Nyní zpět na trasu.

Klesání bylo strašlivé, pro kolena hotová muka a přesto nezapomenutelný zážitek. Údolí jakoby se stále oddalovalo a né a né nám přijít ústery (slovo, které nikdo nezná). Cesta ve spodních částech byla nakonec nejenomže prudší, ale také neskutečně zarostlá a působila, jakoby tudy po mnohá léta nikdo nešel. Nakonec se však vydařilo. Naše hrdla byla vyschlá a naše čutory zely prázdnotou. Tentokrát to bylo i na vůdce příliš a tak svolil návštěvu nedalekého hostince, kde objednal 2x třetinku lahodného moku zn. Heinken (oprava: sek měl nealko Heineken a já nějaký jiný místní patok). Krásné výhledy, osvěžující pivo a příjemná obsluha. To vše vůdce přimělo k závěru, že necháme dýško. A tak přivolal obsluhu k zaplacení a připravil si 10 eurovou bankovku, aby ukázal, že i my Češi na to máme, když chceme. Číšník s úsměvem přinesl účtenku na 12.4 lir (franků, Sek je zmatený). Svým pohledem na chudé pocestné nám nakonec stanovil cenu na 12 euro, poděkoval a bez dýška odešel. Strnulý vůdce nařídil odchod z tohoto místa kypícího kapitalismu a mírnými kličkami se vydal kupředu, zprava do leva a zpět. Čekalo nás nekonečné údolí divoké řeky, srostlé ze všech možných potoků a čůrků z úbočí. Zde to byla již poklidná cesta lesem, plných krásných stromů a krav. Ke konci se naše nohy již začaly pomalu ozývat (jen ty Sekovi), ale i tak jsme se zdárně dostali zpět k našemu vozu. Před námi poslední noc v našem kempu a za námi poslední výlet naší výpravy.

Zítra cesta domů. Důležitá poučení na další den: 1) řádně usušit a zabalit stan. 2) nenechat vůdce skládat věci do vozu. 3) natankovat v Německu.

Vše se nakonec podařilo. A my dorazili v pořádku do chladné vlasti. Cestou zpět jsme již zastavovali pouze z několika důvodů: 1) policejní záchyt na německé hranici. 2) tankování a nutnost porazit sílející hlad. 3) silná bouře za Mnichovem, doprovázená vichrem a (masivním) krupobitím.

Závěrem bych rád poděkoval cestovní kanceláři Ziktur za krásný a nezapomenutelný zážitek a požitek z této jubilejní akce. A v neposlední řadě děkuji vůdci, že to se mnou vydržel. 

Vůdce tímto uděluje cenu Magnézia Iliteráta Sekovi za nejobsáhlejší referát všech dob…

Pro zobrazení fotogalerie klikni na první obrázek.

1 komentář u Deníček věrného Stoupy Seka z TDS “50”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *