Valais 2019 – opožděný zápis

Jelikož nám nejmenovaný virus kosí akce jak Napoleon Belgičany, zahajuji psaní memoárů ze starších cest. První na řadě je Švýcarsko z minulého roku.

Zase jedna cesta kolem tisíce kilometrů…proč musí být všechno tisíc kilometrů daleko?! K Rozvadovu to ještě jde, ale hned za hranicemi se spouští déšť, který vytrvává bez přestání až takřka do našeho cíle. Kupodivu doprava je plynulá, nebloudíme a Joe nemá potřebu zastavovat pro pívo – celkově hodně nezvyklé…
Cesta je zajímavější až ve své poslední čtvrtině, kdy projíždíme promočený průsmyk Oberalp a mě se hned vybavuje vzpomínka na ještě mokřejší první ročník TDS (o tom napíšu později). Na poslední chvíli se s autem “naloďujeme” na vlak a projíždíme Furka-tunel do kantonu Walis. Naši chaloupku nacházíme ještě za světla v srdci malé vesničky ve svahu nad městem Brig.

Autovlak

Joe a H2, pověstní svou večerní hyperaktivitou mě vytahují na noční odlov blízké geokeše. Zatímco já a H se snažíme o nějaké kůl fotografie s dlouhou expozicí, Joe krade čerstvě opadané vlašáky pod nedalekým stromem. Do našeho stavení se vracíme o chvíli před ním, a když vchází dovnitř je znát, že jeho kapsy u bundy pojmuly ořechy o obejmu menšího dítěte. Nebo spíše dvojčat, které nosí ne na břiše, ale někde kolem ledvin.

Joe a jeho poctivě ukradené ořechy

Počasí prvního rána se ještě vzpamatovává ze včerejších lijáků a s nejistotou zahajujeme první výlet na Bettmergrat. Ještě ve vesnici, kde přestupujeme z jedné lanovky na druhou, je mlha jak u rybníčku Brčálník. Na horní stanici se však situace otáčí a po zbytek dne, ba dokonce po zbytek dovolené, je téměř jasno. Pohyb po pěšině k Aletschskému ledovci komplikuje silná ledovka. Frajeři na horských kolech zde evidentně porušují zákony fyziky.
Cesta nad největším ledovcem Evropy nabízí ultimátní fotografické příležitosti, takže moc neodsýpá. Na chatě Märjelen si Joe a H dávají povinné pivo. Následuje relativně rovný úsek, kdy se obtáčíme kolem Eggishornu s vyhlídkou na Fieschgletscher a poté zpět do horského střediska Bettmeralp.
Odtud si zpestřujeme cestu do údolí využitím mizerně brzdících koloběžek, ze kterých má Tera tradiční trauma. Pod kopcem zjišťujeme, že jsme nahozeni množstvím kravské mrvy. Obzvláště Joe, který musí situaci řešit v nedalekém potoce.

Splaz ledovce

Další den je na programu přejezd celého kantonu Valais až do Francouzského Chamonix. Já zůstávám ve městě a zbylé účastníky vysílám lanovkou na Aiguille du Midi do téměř 4000m.n.m. Po zjištění že nahoře není dost kyslíku se vracejí a po krátké prohlídce města odjíždíme zpět směr Švýcarsko. Původně byl na programu výlet na Mer de Glace nebo ledovec Argentiere, ale lanovky měly prázdniny 🙁 Po cestě ještě zastavujeme na monumentální přehradě Emosson, odkud odjíždíme za soumraku.
Večer ještě nad láhví vína, ze zdejších nesčetných vinic, oslavujeme jubilejní 40tý zájezd, jehož se právě účastníme.

Optimistická hráz

Třetí den byl naplánován výlet na Italské jezero Maggiore, jenže obrázek lanového mostu z prospektu účastníky nasměroval na náročnou tůru opačným směrem. Začínáme na stejném hřebeni jako předevčírem, jenže tentokrát scházíme pod Aletschský ledovec skrze nádherný vysokohorský les se zlatými modříny. Kaňon na dně údolí přecházíme po vysutém adrenalinovém mostě. Odtud stoupáme do protisvahu, zhruba do stejné výšky jako jsme právě sešli dolu. U kostelíka na vrcholu téhle etapy dostávají H a Joe sodu za neuposlechnutí příkazu na vyčkání a prostudování lepší alternativní trasy. Vlastně ne sodu, další pívo tam do sebe klopily… aspoň že měli jedno i pro mě :/ . Po opětovném sestupu, tentokrát do soutěsky Massaschlucht, už cesta jen kopíruje vrstevnici podél důmyslných vodních kanálů na úbočí hor s dalšími fantastickými výhledy.

Houpací most

Předposlední den je ve znamení neplánovaně náročné procházky pod Matterhornem. Do Zermattu tradičně přijíždíme vlakem z vesnice Täsch a přesedáme na zubačku směr Gornergrat. Vystupujeme o dvě zastávky dříve s plánem, že zbytek dojdeme pěšky. Zvolená cesta se však ukazuje být tuze zrádnou. Na začátku se jde hezky po vrstevnici úzkou pěšinkou, které se však nějak nechce stoupat nahoru na vrchol k nádraží, kam se chceme dostat. Výhledy na okolní štíty hor a ledovce jsou impozantní a spokojenost kazí až ona očekávaná odbočka vzhůru. Jedná se o velmi úzkou klikatící pěšinku ve sklonu kolem 40 stupňů. Výstup je v nadmořské výšce velmi špatně udýchatelný, ale zvládáme ho i za strachu z několikasetmetrového pádu dolu k ledovci. Vlak zpět do Zermattu mi ujíždí i se zbytkem výpravy a tak musím čekat na další. Není to problém, páč jezdí co patnáct minut. Po krátkém nákupu suvenýrů odjíždíme zpět na ubytování.

Na smrtonosné stezce…

Poslední den ráno cestou domů pojíždíme starý známý průsmyk Furka. Zbytek cesty si nepamatuji, takže asi nestojí zato o něm psát. Jediné co mi utkvělo v hlavě je spotřeba mého vozu v náročných horských podmínkách – 4,9L/100km…

Celá galerie z akce k vidění zde.

K zamyšlení: úbytek ledovce za 130 let